Paneláky a ulice popri nich

Je do jedna z častí, ktorá nevyzerá zrovna bohvie ako. Ulice bývajú trocha zaprášené a často v nich uvidíme pouličné gangy, ktoré sa buď ulievajú alebo si medzi sebou vybavujú účty. Celkom nebezpečná oblasť hlavne pre vychovávanie detí. Tí čo však vyrastú tu, sa zväčša o seba vedia postarať. Bývajú tu aj niektorý členovia Ishiyami, rovnako ako aj Tojui.

Miko- Touji ťa viedol do štvrte, ktorá nemala zrovna bohvieakú reputáciu. Sem tam sa s niekým pozdravil, niekedy od vás niekoho odkopol no ani raz ťa nepustil. Teraz si však cítila trocha pevnejší stisk ruky. Nechcel, aby si sa mu tu stratila. Predsa len, tie pohľady na skupinky ľudí, ktorý sedeli na schodoch panelákov, pri ihriskách či pri obchodoch nebol zrovna najpríjemnejší. Nakoniec ste došli až k jeho paneláku.
"Tak.. sme tu." Zamumlal, na čo vstúpil dovnútra. Výťah znova nefungoval a tak ste museli ísť po schodoch. Býval až na najvyššom.

Miko

"Touji, môžem sa spýtať, prečo si mal taký... taký problém so mnou rozprávať a teraz... je to zcela ako keby sme sa znali už dlouhý čas?" Zeptala jsem se ho, abych trošku přebila ticho, které panovalo a také trošku zkrátila čekání, než se dostaneme až úplně do hořejšího patra, přeci jenom panelové domy v Japonsku byly nejenom dlouhé, ale také i vysoké, takže to znamenalo hodně času.

Miko- "Neviem." Odpovedal ti bez rozmýšľania. Viedol ťa cez zopár poschodí a sem tam ste stretli skupinky ľudí, ktorý neboli zrovna pri zmysloch.
"Uhm, naozaj neviem.. nie som známy tým, že by som s dievčaťom prehodil čo i len jedno slovo." Zamumlal potichu, na čo sa postavil pred dvere, v ktorých sa nachádzal byt, v ktorom býval. Na chvíľku si ťa znova prezrel, trocha neisto sa uškrnul a dvere pootvoril. Vo vnútri to vyzeralo.. celkom normálne. Rozhodne čistejšie než na ulici či vo zvyšku paneláku. Aj tu však panoval ako taký bordel. Jeho rodičia tu však neboli.

Miko

"Doufám, že alespoň máš postranní úmysly, ked rodičov nemáš doma." Usmála jsem se na něj šibalsky a vešla dovnitř. Nedalo se říct, že tu byl vyloženě bordel, ale vyloženě uklizeno tu taky nebylo. Rozhodně bylo znát, že tu žije více lidí a že nemají ve zvyku často uklízet. "Taktož, čo si mal na mysli, ked si ma sem vedl?" Otočila jsem se k němu čelem a čekala, co řekne, přeci jenom se nezdálo, že by byl až takové neviňátko.

Miko- Vkročil dnu za tebou a na tvoje slová sa znova len trocha začervenal.
"Ehm.. asi.. si myslela *alespoň nemáš postranní úmysly..* da?" Snažil sa ťa poupraviť páč si myslel, že si asi chcela povedať niečo v tomto štýle. Po tom sa na teba pozrel štýlom, ktorý hovoril že tak trocha nechápe tvoju otázku. Rukou si zašiel do vlasov a pohľad uprel niekam na strop.
"Uhm... ty si sem.. chcela ísť." Pripomenul ti.

Miko

"Prepáč," řekla jsem a mrštně se k němu přiblížila jako šelma na lovu: "Taktož je to asi na ma," zašklebila jsem se na něho, když jsem se na něho natlačila. "Ale opravdu som doufala, že keď si súhlasil, že máš aj daco iného na mysli." Povzdechla jsem si a zase jsem od něj poodešla. "Postranní úmysly, ako že to, čo ta napadlo, čo by sme mohli robiť..." Úsmala jsem se na něho, protože poupravil špatnou část věty. "Ale 'estli máš opravdu postranní úmysly," podívala jsem se na něho takovým nic neříkajícím pohledem. Nedalo se říct, jestli chci, aby je měl, anebo jestli by mě to pohoršilo.

Miko- Viditeľne si povzdychol. Následne mu však prišlo blbé, že stále stojíte v podstate v hale a tak ťa len pomaly zaviedol do obývačky.
"No.. mohli by sme.. eh." Zdal sa bezmocný. Snažil sa premýšľať ako len vedel no naozaj netušil, čo by si rada robila.
"Čo by sa ti chcelo robiť?" Spýtal sa ťa s milým úsmevom. Tvoju vetu o postranných úmysloch tak trocha.. prešiel mlčaním a mierne vážnejším až pochmúrnejším pohľadom.

Miko

"Hej, a já si říkala, jakej raubíř to nejsi," zasmála jsem se nahlas. Pomalu jsem se posadila na... křeslo. Připadala jsem si tady tak trošku zmatená. "Však vieš," položila jsem mu svoji ruku na tu jeho: "Hovoril si něco o tých... Red Tails, taktož som myslela, že to sú tvé 'postranní úmysly', že uděláme něco pre ich alebo že mi ich aspoň predstavíš, že ma s nimi seznámíš alebo dačo také." Usmála jsem se mile. Zdál se mi docela napjatý a já vůbec netušila, jestli ho něco natolik trápí anebo jestli je to jen můj přízvuk. Možná bych mohla troška zpomalit. Hlídat to a pak... by neměl problém s přízvukem, ale jak mám sakra neustále hlídat to, co říkám?

Miko- Sadol si vedľa teba a mierne sa pousmial.
"Aha vlastne.. fatk Red Tails." Začal, na čo si mierne povzdychol.
"Však vieš, Ishiyama, nie je pre dievčatá moc príjemné miesto. Niektorý žiaci sú dosť hmm.. ako to povedať, násilníci, teda prevažná väčšina z nich. Idú po dievčatách a to dosť. Red Tails je vlastne gang dievčat v Ishiyame. Patria tam všetky dievčatá s výnimkou Takiry-san no.. tá ochranu naozaj neptorebuje." Snažil sa vysvetliť ti, čo vlastne Red Tails sú.
"Keby si sa k nim pridala, nikto by si na teba nedovoloval. Pravdpeodobne.. ak áno, ostatné členky by to nenechali len tak."

Miko

Když si sedl vedle mě, trochu jsem znervózněla. Nevěděla jsem, co v takových situacích dělat. Netušila jsem, proč si vůbec sedal vedle mě. Mohl si sednout kdekoliv jinde anebo zůstat i stát, i když by to bylo trošku neosobní, ale toto... Byl až příliš blízko, ale já ho nechtěla odhánět. Snažila jsem se to vydržet. Snažila jsem se potlačit nervozitu v sobě a tak jsem ho jen poslouchala. Naslouchala jsem každému slovu a snažila se nemyslet na to, že sedí vedle mě, když v tom přestal mluvit a nastalo ticho. "Touji," oslovila jsem ho a podívala se mu do očí. "Chtěla bych... ti říct... něco... důležitého," bylo vidět, že některá slova mi dělají problém, ale že dělám vše proto, aby to vyznělo tak, jak to vyznít mělo. "Nemyslela... jsem si, že... tady najdu... někoho jako... jako jsi ty. Už od... od první chvíle... jsem věděla, že... že... že..." do obličeje se mi vehnal karmín a já nebyla schopná dalšího slova. Chtělo se mi brečet. Nedokázala jsem mu říct ani tak jednoduchou věc. Bála jsem se, že to odmítne, že ho tím vyděsím. Proto jsem raději zůstala mlčet a sklopila hlavu. Už jsem se mu do očí nekoukala, už jsem stáhla svoji ruku od něho pryč a cítila jsem mrazení. Bála jsem se, a proto jsem se začala i třást. "Že je tu zima," řekla jsem nakonec, abych nejenom zamluvila to, co jsem chtěla říct, ale také fakt, že se třesu strachy.

Miko- Touji bol tak trocha vyvedený z miery. Znova nevedel, čo si má myslieť. Keď si sa triasla a povedala, že je tu zima, bolo to snáď to najprehliadnejšie klamstvo pod slnkom. Síce bola vonku tma, bolo dosť teplo. Vo vnútri mohlo byť až 23 stupňov a vonku ešte o niečo viac.
"Ehm, s..si chorá? Si dosť červená a je tu teplo.." Spýtal sa ťa starostlivým hlasom a skúšal ti svojim čelom odmerať teplotu.

Miko

Nemohla jsem to dál vydržet. Byl tak blízko a přitom tak daleko a veškeré obavy... no, řekněme, že v tu chvíli nebyly na místě. Strhla jsem ho blíž k sobě a pevně ho objala. Svírala jsem ho jak nejpevněji jsem mohla a nehodlala ho pustit. "Nechoď... preč," řekla jsem jen a položila mu hlavu na rameno. Nedalo se říct, že bych mluvila k věci, anebo že bych byla zcela zdravá, ale co on věděl o tom, čím jsem si prošla, co on věděl o tom, jaké to je, když oba rodiče řeknou jen strohé sbohem a opustí malé děvče. Co on mohl vědět? Jediné, co jsem v tu chvíli chtěla, bylo to, aby mě také objal a nepouštěl mě.

Miko- Spočiatku sa možno.. nastrašil? Nechápal tvoje správanie a chvíľku to vyzeralo tak, že sa odtiahne. Nakoniec si však mohla pocítiť, ako ťa jeho ruky obvinuli a on ťa objal. Jednou rukou ťa pohladil po hlave a nepúšťal ťa.
"Neboj, veď som stále tu, nikam neodídem." Šepol.

Miko

Nakonec jsem objetí povolila a Touji očividně taky. Nastalo trapné ticho - znovu - a venku se již šeřilo. "Řekla bych, že je čas, abych šla domů," řekla jsem s celkem obavami, protože venku to rozhodně nevypadalo pěkně pro slušné děvče. Touji si toho zjevně také všiml, protože se zvedl a ukázal mi na místnost. Když jsem do ní vešla, bylo jisté, co za místnost to je. "Promiň, ale to by nešlo," řekla jsem mu tiše a pokusila se vyjít ven, ale stál ve dveřích, takže zastoupil i jedinou cestu ven. "Neboj, hej, veď já budem spát v obývačke," řekl, což mě naštvalo o to víc. "Tak tože vôbec nie, chalan!" Vyštěkla jsem na něho. "Ty si vostaň tutaj a já pôjdem tataj!" Řekla jsem a pokusila se vyjít ven, ale nedovolil mi to. "Taktož, ty ma nechceš pustiť von, ale já nechcem byť dnu, keď tu nejsi ty," řekla jsem, zírajíc mu na oblečení s mírným úšklebkem na tváři. Někdo by řekl, že jsem ho v tu chvíli svlékala očima, ve skutečnosti jsem jen hodnotila, jak moc otevřené to oblečení je a jak moc vhodné ke spánku. "Daj mi päť minut, pak zas priď," řekla jsem mu, přičemž odešel a zavřel za sebou dveře. Proč nemůže prostě vyžít s tím, že já si lehnu někde na gauč a on prostě zůstane ve svém pokoji? Vždyť... to mu to není nepříjemné, že cizí děvče bude spát v jeho posteli? Přemýšlela jsem, sundavajíc ze sebe většinou oblečení. Náhle jsem se ale zastavila, zamířila ke dveřím a zavolala na něho skrz pootevřené dveře: "Vždyť tu nemám ani zubštětku, tělosušku a spršgel," konstatovala jsem. Netrvalo dlouho a uslyšela jsem jeho hlas těsně vedle dveří.
=Time Skip=
"Kolko lidí má vôbec náhradnou zubštětku?" Ptala jsem se sama sebe před zrcadlem v koupelně. "A proč jsi na tejto vôbec kývla?" Ptala jsem se svého odrazu, protože jsem nechápala sama sebe. Měla jsem Toujiho ráda, ale vždyť jsem ho ani pořádně neznala a už jsem u něho přenocovala. Nemluvě o tom, že jsem ho donutila spát se mnou v jedné místnosti. "Čožpak s 'ím môžem spáť v jednej posteli?" Sáhla jsem po osučce, kterou jsem se před chvíli osušila tělo po sprše a utřela si i obličej. Kartáček jsem položila na medskříňku a oblékla se zpět do své podprsenky a kalhotek, ne, že by to bylo moc účelné, když přes veškeré ty kraječky byly takřka průhledné. Když jsem dorazila do Toujiho pokoje, čekal mě ale šok, Touji ležel na zemi. "Hej, stalo sa ti něco?" přiskočila jsem rychle k němu a takřka ho přimáčkla svými přednostmi více k zemi. "Veď ty krvácíš!" Poděsila jsem se a pokusila se ho dostat na postel, ze které nejspíše spadl nějakým nedopatřením - vůbec jsem si nemyslela, že ležel na zemi již předtím, a že krvácení způsobilo to, že jsem ho přimáčkla určitými částmi svého těla - a lehla si vedle něho tak, abych na něj stále viděla. Chytila jsem ho kolem pasu a přitiskla k sobě. Nechtěla jsem, aby znova spadl, ne, když už spal anebo byl v bezvědomí. Hlavní bylo, že už nekrvácel a že nehrozilo to, že by spadl s postele. Těžko ale říct, jak moc krvácet začne, až se ráno probudí. To je ale starost, která připadá na jiný den.

Miko- Po včerajšom incidente sa Touji zobudil a ako prvé si mu na zrak prišla práve ty. Pozeral sa na tvoju spiacu tvár.. bol to pohľad na nezaplatenie, aj ten, ktorý by si asi hodila na neho. Červenal sa rozhodne viac, než bolo zdravé. Krv z nosa sa však nedostavila. Asi by už načisto vykrvácal. Mimo červenania bol totiž dosť bledý no nebolo to nič kritické. Keď sa chcel pomaly od teba odtiahnuť, pocítil tvoju ruku, ktorou si ho k sebe večer pritiahla. Nakoniec si len povzdychol a pošepkal niečo nezrozumiteľné. Nemal však to srdce ťa zobudiť a tak sa na teba iba pozeral. Čakal, kým sa zobudíš sama. V ten moment však do jeho izby napálil niekto.. bol to chalan, ktorý mohol mať asi osem rokov.
"BRÁCHO !!" Zakričal, očividne jeho typický budíček. V momente keď sa však jeho brat pozrel na postel a na teba,trocha zbledol.. v momente ho seklo o zem a on sa začal neskutočne smiať.
"I..Idiot! Zobudíš ju.!" Zavrčal na neho potichu Touji no tomu zobudeniu sa už asi nevyhol.

Miko

Přitáhla jsem k sobě Toujiho blíž a objala ho oběma rukama na úrovni pasu. "Něco ti přichází smäšné," řekla jsem rozespale v domnění, že se směje on. Netrvalo ale dlouho, abych si všimla zdroje hluku. "Hej, ty," křikla jsem na malého kluka, nyní zcela svěží a rozčílená a takřka vyletěla z postele - v podstatě z ní jen vyskočila - "Dačo sa ti nezdá..." hrozila jsem mu pravou rukou, ale pak jsem se zarazila a rychle překřížila ruce přes svá prsa. "Hej!" Tentokrát jsem se otočila zpátky na Toujiho. "Vrať ju! A teraz!" Podívala jsem se na Toujiho hrozivě. Ať už se to v noci anebo k ránu stalo jakkoliv, neměla jsem na sobě svou podprsenku.

Miko- Keď si vyletela z postele, ruka sa mu *zachytila* o tvoju podprsenku, ktorú z teba týmto spôsobom omylom strhol. Tváril sa stále viac a viac nechápavo. Spal predsa na zemi ? Ako sa vôbec dostal na posteľ? Rýchlo pohľad s podprsenky hodil na bráchu, ktorý sa aj cez Mikine pohrozenie stále rehotal, po tom na Miko, ktorá sa dožadovala svojej podprsenky s rukami prekríženými na prsiach. Nemal ďaleko od toho, aby odpadol no nestratil duchaprítomnosť a v momente sa objavil pri bráchovi, ktorého z miestnosti... ako inak vykopol. Zabuchol za ním dvere a následne sa otočil ku tebe. Stále v rukách držal tvoju podprsenku.. teraz skôr ako nejaký svätý grál. Rýchlo sa však spamätal a v miernom úklonu ti ju podal.
"Gomennasai! B..bol to omyl ja.. eh.." Nevedel ako dokončiť svoju vetu.

Miko

"Omyl!?" Rozběsnila jsem se. Byl to asi nejhorší možný scénář, který mohl svou odpovědí Touji vyvolat. "Já ti ukážem čo je to omyl," řekla jsem zcela vážně a namířila si to přímo k němu, ruce již nebránili pohledu na "mé poklady" a jak se Touji předkláněl, tak jsem ho jen chytla a přitiskla k sobě. "Omyl to bude, až sa tam zadousíš!" Hněvala jsem se na něho, no, nehodlala jsem ho z toho nechat vyváznout z lehka.

Miko- Začala si ho dusiť pre neho.. paralizujúcim spôsobom. Každý chlap by každopádne chcel zomrieť týmto spôsobom no pravdepodobne nie v tomto veku. Keď si mu tvár vtiskla medzi svoje *poklady* a on stratil prísun ku kyslíku, začal trocha panikáriť a to hneď kvôli dvom veciam. Práve kvôli kyslíku a práve kvôli prsiam.. tým pádom to vlastne boli hneď tri veci. Upustil podprsenku a po chvíľke premáhania ťa len chytil za boky a zamieril si to s tebou na postel. Vlastne ani nevedel kam ide. Tam sa však potkol o nejakú skrinku a na posteľ ťa nechtiac povalil. Podarilo sa mu uvoľniť z tvojho zovretia a len ti prejstotu chytil ruky, aby si ho s nimi nemohla začať škrtiť. Teraz to zasa vyzeralo, ako keby ťa išiel znásilniť. Teda pre nejakého diváka ktorý by práve vošiel do dverí. Našťastie tam však nikto taký nestál. Chvíľku sa na teba iba pozeral a v tvári bol viac než červený. Dokonca to vyzeralo tak, že mu z nosa zasa začne tiecť krv.
"G..gomen." Zamumlal znova no nič viac k tomu nedotal. Len sa k tebe naklonil a pobozkal ťa. Bol to však trocha iný bozk, než vtedy v škole. Pomaly tvoje ruky pustil no s bozkom zatiaľ neprestal.

Miko

Rozhodně to nejdříve vypadalo nadějně, pomalu mě vedl k posteli, dokonce mě na ni vyloženě povalil, pak ale o něco málo povolil a dokonce řekl gomen. Kdo proboha říká před... gomen? Gomen? Trochu mě to rozhodilo, protože to rozhodně není to pravé ořechové, co říct ve chvíli, kdy to vypadá na bližší seznámení a tady už určitě o bližší seznámení jít mělo. Nakonec přeci jenom udělal "ten krok", který značí, že cesty na zpátek už není. Ústa již zaměstnána byla, a když mi uvolnil ruce, hodlala jsem zapojit i je. Chytila jsem ho za lopatky a jemnými, krouživými pohyby jsem mu prsty hladila záda. Pomalu jsem sjížděla níž a níž, přičemž jsem se těsně nad jeho kalhoty zastavila a začala se vracet zpátky. Hodlala jsem ho vyburcovat k "činu dne", nejenom k něžnému, vášnivému a procítěnému polibku.

Miko- Neskonćilo to len jedným polibkom. Spočiatku to vyzeralo tak, že sa od teba odtrhne no na poslednú chvíľu ťa začal znova bozkávať. Možno za to mohli tie tvoje ruky. Mohla si pocítiť, ako mu na chrbte vyrazili zimomriavky. Nebola si jediná kto nemal tričko, on bez neho viac menej spáva takže, mal o kus oblečenia menej než obvykle. Tiež si mohla pocítiť jeho dotyk. Končekmi prstov jednej ruky sa ťa zľahka dotkol pri boku. Následne ti na neho ruku položil. Pohladil ťa ňou, pri čom ňou prešiel od boku, až k brušku a od neho o niečo vyššie.. a vyššie. Mal v pláne ruku neskôr odtiahnúť no nakoniec to sám nedokázal a tak zastala tesne pod tvojimi *hračkami*. Nakoniec s ňou však išiel ešte o niečo vyššie a zastavil sa ňou až na jednom z tvojich predností.

Miko

Nehodlala jsem mu bránit v tom, co začal, rozhodla jsem se ale převzít iniciativu v jiné oblasti. Vymanila jsem se z jeho polibku a přesunula své rty o něco níž - ačkoliv ne až tak nízko - a začala ho líbat na krk. Mohl cítit teplé doteky mých prstů na zádech a rytmické povzdechnutí pokaždé, když jsem své rty přesunula na jiné místo. Nakonec jsem se pokusila dostat nahoru a tím Toujiho pod sebe, abych mohla pokračovat ve své cestě od krku níž. Přes jeho hrudník až k místu, kde začaly být kalhoty na obtíž.