Ishiyama High

I.C (Mokuto)- Tvoja lavica bola naozaj.. viac menej rozbitá. Dalo sa však za ňou sedieť a už aj to sa dalo považovať za výhru. Chvíľku sa tie dievčatá ešte rozprávali s tou, z vyššieho ročníka. Tá však nevyzerala moc staro. Mohla byť tak maximálne druháčka. Mala čierne vlasy v dvoch copoch a školskú uniformu zafarbenú od červených flakov.. teda pravdepodobne krvi. Nakoniec sa však len pozdravili a tá pre teba neznáma odišla z triedy.

Mokuto I.C

Pomalu jsem vstal a došel jsem k dívkám. Nevěděl jsem jak mluvit s dívkami, ale ikdyž jsem říkal svým nohám ať se zastaví, neposlouchaly a už jsem stál u jejích lavice. Em...ahoj...jak se vede ? zeptal jsem se jich a čekal jsem, že mě pošlou někam, ale snad budu mít štěstí.

Lucky

Zaparkova lsem auto na bezpečné místo ale tak abych tam kdyžtak mohl být co nejrychleji. Následně jsem se vydal do třídy. Bude to ta pověstná válka?

Ishiyamská stredná

Každý si viac menej spravil svoje vlastné miestečko pre prežitie, svoje vlastné poćiatočné meno a prvý dojem, ktorý na svojich spolužiakov urobil. Chodili ste do školy deň čo deň, dni sa pomaly premieňali v týždne, týždne v mesiac. Presne tak. Boli ste na svojej novej škole už celý mesiac, počas ktorého ste sa s ňou plne zoznámili. Denné bitky o rešpekt či proste len tak z haluze tu boli na dennom poriadku, pár krát vám do tried vtrhli žiaci z iných tried a spustila sa doslova vojna. Pár krát nejaký štvrták dostal chuť zmlátiť všetky triedy prvého ročníka a tak ďalej a tak ďalej. Každý ste robili to, čo ste uznali za vhodné. Každý z vás si tiež všimol rovnako ako aj celá Ishiyama nie príliš zhovievavo vyzerajúcich ľudí, ktorý nosili biele, trocha potĺčené saká a pravidelne sa zdržiavali v okolí školy po skupinkách. Zistili ste, že sú z inej školy no čo chcú, to nevedel snáď nikto. Vyzeralo to tak, ako by čakali na niečo.. nejakú príležitosť. Nakoniec prišiel ten deň D, keď ste všetci sedeli vo svojich triedach. Boli ste tu už štyri hodiny a celý deň sa niesol, viac menej v pokojnom duchu. Neboli tu žiadne väčšie potýčky, bitky či zasa nejaké nezmyselné vyhlásenie vojny, medzi dvoma triedami. Nech už ste však mesiac strávili akokolvek, tento deň ste mali všetci pokojný a bez násilností. Nemalo to tak však ostať stále. Po čase sa niektorý žiaci rozhodli jednoducho odísť. Robievali to dosť často. Niektorý si išli zahrať Basketball, iný išli do obchodu či do obchodného centra očumovať baby. Celá Ishiyama preriedla o takú polovicu, keď ste zrazu započuli hlasný smiech. Následne niekto vykríkol niečo o boji a takmer zborovo sa úplne každý jeden žiak presunul k oknám, cez ktoré mohli vidieť scénku na skolskom dvore.
/poprosil by som každého, aby popísal, čo ten mesiac robil. Môže to byť aj stručne. Tiež ste sa mohli naučiť niečo *nové*, nejakú tú prvú, nie prílis normálnu schopnosť či nejaký ten váš *finálny* úder. Poprosím ale, skôr než napíšete o čo sa jednalo, dajte mi o tom vedieť na skype./

Mokuto

Za celý měsíc se toho u mě moc nestalo. Sice jsem si dost zvětšil svalovou hmotu a v boji už moc nepoužívám bojové umění, ale stále jsem byl tím kým jsem byl na začátku, když jsem poprvé vstoupil do téhle školy. Každý den jsem poctivě trénoval a stravoval se jen vybranou a zdravou stravou. Avšak pár změn u mě nastalo. Začal jsem se celkem více bavit s dívkami ve třídě a aspoň podle mě jsme tak trochu i přátely. Taky pomalu zvládam mou první schopnost. Sice to není ještě nic extra, ale aspoň jsem za ten měsíc pokročil kupředu. Tedy kromě mé pravé ruky, která je teď sešitá dáse říci dohromady. Bohužel jsem to s tréninkem přehnal a když jsem po 50 použil svou schopnost, má ruka nevydržela ten nápor a na několika místech popraskala. Když si teď ještě vzpomenu na to množství krve, které mi z ruky vyteklo, nebo spíše vystříklo, tak mi je trochu špatně.
Nyní jsem seděl na své židly ve třídě. Tedy přesněji jsem seděl u lavice dívek. Byl jsem tak trochu zamyšlený a když se všichni šli podívat k oknu co se venku děje, neváhal jsem a šel se podívat taky.

Lucky

Konečně. Konečně sem si užil pár dní v klidu a míru. Sice sem si moc nevydělal ale to mi ani tolik nevadilo. Byl sem zásobován od rodičů kteří byli opět někde na "lovu". Jak tak dny ubýhali. našel sem si super místo ve třídě. Bylo vzadu u okna, dalo se tam kouřit tak aby zápach z cigarety neutíkal dál do třídy. Všichni už si na mě více méně zvykli, a pokud něco chtěli, obvykle přinesli krabičku cigart jako úplatek. Začínal sem to tu mít trochu i rád teda až na to že se naučim úplný ho*no a moje vyznamenání z předchozích škol je mi k ničemu.
Zrovna jsem byl opřený o parapet a kouřil jsem z okna když se podemnou začalo něco dít. Okamžitě mě obklopila celá třída a začali se mačkat aby viděli. Trochu osobního prostoru! Vzdychnul sem si když se přesouvali k oknům které museli otevřít. To sou tak blbý nebo tak líný? No nakonec sem na tu otázku radši ani odpověď znát nechtěl a tak sem se spíše zajímal v klidu co se děje podemnou.

Ishiyamská stredná

K oknám vás viac menej vytlačili.. úplne všetci. Síce tu bitky boli na dennom poriadku. Toto bolo niečo iné.. inak by sa to tak verejne neoznamovalo. Možno niekto hlavu "Štvorky" vyzval na súboj no.. kto vie. Každopádne, keď ste sa pozreli von oknom, mohli ste vidieť dosť nepríjemný výjav. Na zemi ležalo nejaké menšie dievča s kratšími hnedými vlasmi. Pod ňou bola kaluž krvi, pri čom ju stále mlátili istý študenti v podivných bielych sakách. Toto rozhodne neboli študenti z Ishyamskej svätej. Bol ich však doslova dav.. niekoľko desiatok cudzoškolných študentov rozdávalo údery a kopy niekomu, kto sa ani nesnažil brániť.
"T.. TO JE PREDSA Takire-sama!" Zreval jeden z druhákov, na čo sa celá jeho trieda aj s niektorými ostatnými rozbehla od okien preč, priamo po schodisku až k areálu. Pochopiteľne ste to dievča poznali.. tu ju poznal každý. Bola považovaná za najsilnejšieho študenta v Ishyamskej strednej a tiež bola hlavou Touhoushinky, čo bola vlastne štvorica tých najsilnejších študentov. Pomaly sa okolo týchto študentov z nejakej inej školy, začal utvárať polkruh. Každý sa viac menej bál priblížiť bližšie. Vyzeralo to skôr ako "poprava", verejná zábava a ukážka nadradenosti, ktorú vám táto škola ukazovala.

Lucky

Štestí v neštěstí a zároveň nefér věc pro mě byla že jsem byl ve třídě dost nízko na to abych mohl skočit dolů. Sice bych to zadarmo nikdy neudělal jenže... Todle bude asi zadarmo. Vzdychnul sem si k jednomu spolužákovi a pokusil jsem se skočit jednomu z útočníků na záda. Je pravda že já nikdy nebojuju z ničeho nic ale todle už byla opravdová šikana a to já nesnesu. Bohužel pro mne moje pitomá povaha.

Mokuto

Sevřel jsem obě pěsti. Některé rány na ruce se mi otevřely a na zem dopadly kapky krve. Ublížit dívce...ať už slabé nebo
bůhví jak silné...to jsem nesnášel ze všeho nejvíc. Vycenil jsem zuby. Byl jsem dost nasraný, avšak stále jsem měl klidnou mysl, jelikož díky tomu jsem nemohl dělat zbrklé věci, které by mohly zapříčinit mou smrt. Nepřátel bylo mnoho. Dříve než se všichni rozběhly po schodech dolů jsem přešel k protější zdi. Od tamtud jsem se rozběhl až k oknům a jedním znich jsem proskočil. Po proskočení sklem jsem měl na tváři pár škrábanců. Ale to mi nijak zvláště nevadilo. Dopadl jsem na nohy, přičemž jsem se skrčil a jednou rukou jsem při dopadu položil na zem čímž jsem si podepřel své tělo při dopadu. Ikdyž jsem skočil z prvního patra, tak i pro některé může být tato výška bolestivá, avšak já jsem stím neměl problém. Díky svému dávnému tréninku bojového umění mě na todle připravilo. Postavil jsem se. V očích jsem měl záblesk hněvu. Trochu krve mi stékalo po ruce. Můj pohled zaměřil onu skupinku která kopala do ležící dívky. Todle bude těžké...je jich mnoho...

Sakai Akira - I.D

Měsíc. Ano, už měsíc byl zde ve škole. Před pár dny se vrátil z týdeního volna. Byl v lesích, blízko jedné hory. Tam měl menší cvičisko, kam jezdil pravidelně, aby zjistil, jestli se zlepšil a vždy tam byl tak týden. Po návratu na školi pochopil, že se nic nezměnilo a hned se před první hodinou s někým porval. Někdo si totiž vytypoval, že slepec bude jednoduchý cíl, ale pochopil, že se mýlil, když ten útočník skončil po pár minutách s hlavou v koši. Snažil se brát všechno s klidem, ale někteří ho prostě naštvali s jejich chováním tak, že neodolal a přetáhl je svou holí...zasloužili si to. Tyhle bitvy pro něj byli takové procvičování. I když někdy dostával menší nakládačku, vždy vstal a vydržel až do konce. Nikdy se nevzdával, ne bez boje. Toho se držel. To že byl slepí, nebyla pro něj slabina, ale naopak, byla to jeho síla. Nenaučil se žádný nový úder, ale zrychlil své údery a své reakce a zesílil. Jeho smysli se posunuli o úroveň výš, takže si byl jistější.

Pak nastal den. Seděl a uslyšel nějaký hluk. Všichni se nahrnuli k oknům. Sice to neviděl, ale vnímal. Věděl, že se venku něco děje. Tak vstal a jen couvl k oknu. Z venka uslyšel dav, který křičel, ale mezi tím hlukem dokázal rozeznat ještě jeden zvuk. Někoho mlátili, ale nebránila se ta osoba. Nevěděl, co se děje. Přešel pak okolo své lavice. Vzal si svou hůl podél své ruce a šel směrem na dvůr. Neviděl dav, neměl tedy strach z toho davu. Neměl strach, protože neviděl nebezpečí. Už to slyšel mnohokrát. Lidé se báli, protože viděli něco, co neměli. Ale co ti, co byli slepí? Ti nic vidět nemohli. Když šel po schodech, okolo něj někdo prolítl opravdu rychle. Nevěděl, kdo to je...pouze, že to je dívka. Poznal to podle toho, jak našlapovala. Tímhle tempem došel před školu. Nestál ve dveřích, ale stál několik metrů před budovou školy a naslouchal. Naslouchal všem zvukům, díky kterým se řídil....jeho smysli začali pracovat na maximum...cítil to. Cítil, jak se mu krev rozlévá v žilách, protože poznal, že se blíží nějaká větší bitva. Usmál se. "Konečně." Promluvil a zvedl pohled a díval se před sebe (obrazně řečeno, ale vypadalo to tak, že je vidí, ale mě tu pásku přes oči).

Ishiyamská stredná

Nejednalo sa však o žiadnu šikanu.. o žiadnu férovú bitku či vôbec o nejakú bitku. Všetci starší śtudenti, akonáhle vyšli von, len postávali v polkruhu a škaredo zazerali na chlapíkov v bielych sakách. Tí už dávnejšie s mlátením prestali a len sa na vás pohŕdavo pozreli.
"Práve ste porušili pakt o neútočení.." Zamrmlal Lange, ktorý sedel na zábradlí a začal odbalovať lízatko. Očividne mu to bolo viac jedno, než by malo byť.. pakt o neutočení.. o tom nikto z prvákov a ani z prestupových študentov nemohol vedieť absolútne nič.
Študenti v bielych sakách sa začali smiať a uchechtávať.
"Práve sme prizabili vašeho najsiln..." Nedopovedali, keď zrazu bolo cez celý areál počuť vyzvánanie mobilu. Bol to ten Takirin. Tá, aj keď v značne.. nie príliš dobrom.. stave, sa postavila a mobil si priložila k uchu.
"Hmm?.. je v poriadku? vďaka bohu.." Šepla, aj keď s opuchnutými perami jej to robilo trocha problémy. Všetci, okrem členov Touhoushinki sa na ňu pozerali ako na zjavenie. Ako.. mohla vôbec stáť? Rozhodne ju tí študenti nešetrili a ona sa teraz tvárila, jak keby na sebe nemala ani škrabanec. Zložila mobil, schovala si ho do vrecka a mávla na ľudí v bielych sakách, aby jej ustúpili. Tí boli taký šokovaný tým čo práve videli, že sa jej podvolili a radšej sa jej pratali z cesty.
"Povedzme, že tvoje deti z tej tvojej posratej manekírskej školy.." Naklonila sa k študentovi, ktorý očividne viedol školu "bielych sák" (xD).
".. ktoré mali odstaviť môjho bračeka.. budú najbližší mesiac srkať blbú hrachovú polievku cez brčko.." Dodala a nepríjemne sa na neho usmiala.
"Vypadnite.. tu ste na nepriateľskom území.." Rozhodne nebol koniec.. tak či tak bola vyhlásená vojna medzi dvoma školami, ktoré sa nikdy nemali moc v láske. Študenti v bielych sakách sa však pre tento krát vrátili späť odtiaľ, odkiaľ prišli. Takira však vládala spraviť už len pár krokov, kým jej jej herecký výkon nevyprchal a ona sa znova nezvalila, tento krát už v bezvedomí na zem.

Sakai Akira - I.D

Stál tam. Jen naslouchal okolí. Slyšel všechny rozhovory a nějak si dokázal představit, co se děje. Jakoby přesně viděl tu situaci. ve tváři měl neutrální pohledm jakoby bez emocí a dělal si obrázek, jak je to asi kolem něj. Podle hlasů odhladl, kde co je. Přibližně i odhadl, kolik je lidí za ním a před ním. Ale pak ucítil to, co moc dobře znal. Strach. Zvedl pohled a díval se pouze jedním směrem. Vlastně, se ten strach začal šířit po všech, kteří byli na jedné straně. Byl to tak příjemný pocit. Poslouchal, co říkala jedna dívka. Nevěděl, o koho jde. Jenže uslyšel v jejím hlasem slabost. Slabost, která ji začala pomalu ovládat. Slyšel totiž nepatrné pro normální člověka, jak se ji třásla hlas. "Ta moc dlouho nevydrží." Pověděl si šeptem pro sebe. Uslyšel, jak všichni odchází. Otočil se pak zády, že odejde, ale uslyšel kroky. Ty kroky patrřily zřejmě té dívce, protože byli slabé a šouravé. "Měl jsem pravdu." Pověděl a natáhl ruku s tyčí a jak padla, nespadla na zem, ale zůstala opřená o tu tyč. Držel natáhnutou ruku, ani to s ním nehlo. Jemu bylo jedno, kdo to byl. Ale neměl v pláně ji tu enchat ležet v prachu a špíně. Povzdychl si. Potočil se a ona mu spadla na záda. Chytil ji za ruku a přehodil si ji přes rameno. Byla pro něj jako nic. Vzal tu svou hůlku a v klidu odešel. Věděl, že tam maj něco jako ošetřovnu. Přišel tam a tam ji položil na lůžko. Přejel ji rukou nad hlavou. Cítil na dlani její dech. Při doteku zjisitl, že ji normálně bilo srdce. Jen byla v bezvědomí. Pak se sebral a odešel.

Tara Akizuki

Tara se zastavila před velkou budovou a začala si ji prohlížet. První den v nové škole. Díky tomu všemu stěhování a bratrovo nesmyslné snažení o to, aby se jeho malá sestřička dostala do lepší školy, než je tahle, se protáhlo natolik, že ani nestihla začátek školního roku. Bude pro ni těžké dohnat všechno to, co ostatní už začali. A nebo to taky nebude dohánět. Stejně tu dlouho nevydrží. Dřív nebo později ji vyhodí jako z její předešlé školy. Nejhorší bude přežít tady s tím odpadem společnosti, jak studenty této školy její bratr často nazýval. Nejradši by byl, aby studovala medicínu jako její matka nebo právo jako on. Ona však neměla zájem ani o jedno z toho.
Pomalým krokem vykročila kupředu a ztratila se v davu studentů. Zdálo se, že se tu odehrála nějaká bitka, jak usoudila podle krve na zemi. Nijak si toho však nevšímala a pokračovala dále. Občas si prohlédla stádo studentů a pak zamířila do budovy školy. Jelikož neví, do které třídy ji zařadili, rozhodla se vydat hledat ředitelnu nebo kohokoliv, kdo by jí řekl, kam má vlastně jít. A pokud nikoho nenajde, nejspíše se z téhle školy vytratí stejně nenápadně, jako sem přišla. Další zameškaný den navíc tady určitě nikomu nebude vadit.

Sakai -> Nedalo sa však povedať, že by si sa k nej dostal. Ošetrovňa jej momentálne moc pomôcť nemohla a skôr než si k nej stihol dokráčať, započul si sirény zo sanitkou. Tá si to namierila priamo na školský dvor. Bol to celkom divný výjav.. aj podľa zvuku. Nič sa nepýtali.. nič nezisťovali.. žiadna polícia. Len naložili Takiru a následne ju odviezli pravdepodobne do nemocnice. Niekto ťa chytil za rameno, podľa hlasu si mohol poznať, že sa jedna o týpka, ktorý pred tým oslovil tých ľudí v bielych sakách.
"Nie som si tak úplne istý, čo si mám o tebe myslieť." Povedal, na čo si trocha zívol. Mohol si to chápať aj ako výzvu k predstaveniu..

Tara -> Mohlo ťa trocha udiviť, v akom stave sa škola nachádzala. Okná zdevastované, chodby popísané a na nich jediný učiteľ či pracovník školy. Vlastne bolo celkom otázne či táto škola nejakého pracovníka mala. Podarilo sa ti však nájsť riaditeľňu. Nachádzala sa ku podivu na úplne prvom poschodí. Ak si sa odvážila vstúpiť dovnútra.. mohol to byť pre teba ďalší šok. Škola s najhoršou povesťou v Japonsku a jej riaditeľ.. mal asi 150 cm, triasol sa ako osika a schovával sa za hŕstku papierov, ktorú mal na stole.
"Á..á..áno?" Spýtal sa trocha roztraseným hlasom.

Sakai Akira - I.D

Jen naslouchal situaci, co nastala. Uškubl hlavou, ještě dřív, než se ho dotkl. To ho mohlo zarazit. "Nápodobně, ani já tebe neznám." Pověděl a potočil se na něj celým svým tělem. "Zaslechl jsem pouze něco o neútočení a to bylo vše." Pověděl a zakroutil hlavou. Tu svou hůl si dal podél svého těla. Jeho hlas zněl lhostejně, bez emocí. Zavál vítr a látka, co měl přes oči se trošku zatřepotala ve větru. Byl to zvláštní pocit. Měl zvedlou hlavu, jakoby se díval jemu do očí, ale měl tu pásku. Zřejmě dokázal dobře odhadnout, kde má hlavu, podle jeho hlasu. Chvilku to vypadalo, jako kdyby si ho prohlížel. "Jsem z prvního ročníku." Pověděl opět tím hlasem a své jméno se neobtěžoval říct. Opřel se o tu hůlku, jako kdyby na něco čekal. Možná na odpověď.

Mokuto - I.C

Nakonec bylo úplně zbytečné jít na nádvoří. Útočníci odešli a ta holka skončila v sanitce. Docela mi přišlo divné, že se tu hned objevila a odvezla ji. Přestal jsem na to myslet a pomalu se otočil zpět ke škole a zamířil jsem si to znova do své třídy...teda spíše do toho, co se trochu třídě podobalo. Očekával, že se tam zase všichni bijou. Moje ruka byla docela dost poničená, takže jsem teď s docela velkým handicapem. Ale od té doby, co jsem nastoupil jsem docela zesílil, takže už mi mí "milý" spolužáci až takový problém nedělají. Vstoupil jsem do školy a blížil jsem se ke třídě. Už aby byl čas na oběd...docela mi vyhládlo pomyslel jsem si a pomalu otevřel dveře.

b]Tara Akizuki[/b]

Divila se nad hrozným stavem této školy. Už její předchozí škola vypadala, že se za chvíli rozpadne, ale tohle byl už extrém. Škola s nejhorší pověstí široko daleko se opravdu nezapře ani v tomhle. Chvíli ji trvalo, než se odhodlala vstoupit dovnitř a jen zírala na budovu školy. Zdálo se jí, že jakmile vstoupí dovnitř, spadne jí celá škola na hlavu. Nakonec se přeci jen odhodlala vykročit kupředu a přejít práh. Nesesypalo se to na ostatní, tak proč by se to mělo sesypat zrovna na ni? Zas tak velkou smůlu v životě nemá.
Nenápadně kráčela chodbou až do prvního patra, kde našla cíl své cesty. Bez zaklepání otevřela dveře. Chvíli pátrala po místnosti, než konečně spatřila muže za stolem. Udiveně nadzvedla obočí a ještě jednou se podívala na dveře, zda opravdu vkročila tam kam chtěla. "Hledám ředitele nebo někoho takového." Odvětila a přistoupila trochu blíže ke stolu, aby si mohla lépe prohlédnout to roztřesené kuře. Ten chlápek přece nemůže být ředitelem. "Ale možná mi pomůžete i vy. Mé jméno je Tara Akizuki, měla jsem tu nastoupit už nevím kdy do prvního ročníku. Jen chci vědět, do které třídy mám jít, pokud jste mě ještě neodepsali."